Ráda se krčím v kotě
14. 2. 2007
rozhovor MFDnes 5.11. příloha Víkend
Pondělí 7. 11. 2005
"Nejsem tak skromná, jak se možná zdá,“ říká zpěvačka Aneta Langerová. Ale při setkání s Hanou Hegerovou se jí třásl hlas. „Když zpívá, mám po těle husinu. Asi i proto, že ji milovala i moje máma.“
tit.: Ráda se krčím v koutě
text Milan Eisenhammer
Nenápadně se proplížila do jedné restaurace na pražském Žižkově a tichým hlasem se zeptala: „Můžeme si sednout někam za roh, nebude vám to vadit?
Drobná tmavovláska Aneta Langerová.
Už není jen vítězkou Superstar, na sto tisíc lidí si koupilo její cédéčko, při Koncertu pro Světlušku pomohla vybrat téměř čtyři miliony korun na charitu pro nevidomé, má za sebou úspěšné turné po českých městech, před sebou výpravu na Slovensko, dvakrát vyprodala Lucernu, její písničky se drží na čele hitparád...
Přesto má pořád ráda klid.
Za rohem jsou všechny stoly prázdné, usadí se k tomu na krajnímu. „Takhle zastrčená se cítím líp,“ říká a objednává si zapečené brambory se smetanou. Je půl páté odpoledne, takže zřejmě pozdní oběd. Tlumená světla jí zvýrazňují kruhy pod očima, vypadá pohuble. „Vždycky když se potkáme s paní Hegerovou, tak mi tvrdí, že jsem nemocná. Že jsem nějaká pokroucená. Odpovídám, že se krčím před ní, protože si jí moc vážím, a taky abych byla nenápadná,“ říká s úsměvem.
Jak na vás Hana Hegerová působí?
Je to pozitivní člověk, cítím z ní pochopení, takovou obyčejnost, věřím jí. Když začala na Světlušce zpívat, koukala jsem na ni s otevřenou pusou a měla jsem husinu po celým těle. Bylo to nádherný. S bráchou jsme stáli vzadu za jevištěm a byli jsme oba naměkko, což u něj není časté. Máme ji rádi odmalička, mamka k ní vždycky vzhlížela. Když jsem jí na koncertě blahopřála k narozeninám, tak se mi klepal hlas.
Podobně jako když jste se po Superstar poprvé setkala s vaší oblíbenou zpěvačkou Alanis Morissette?
To jsem nevydala ani hlásku. Asi bychom si nepokecali, ani kdyby uměla česky. Jen jsem na ní koukala, že stojí přede mnou a že se mi splnil sen. Jako s paní Hegerovou. Jsem moc ráda, že se ke mně chová tak hezky.
Dají se vůbec v showbyznysu najít přátelé?
Určitě. Kapela, to jsou spolubojovníci. A dál třeba Michal Hrůza ze skupiny Ready Kirken, nebo Lenka Dusilová. Ty mám moc ráda, normálně si o hudbě popovídáme, nemusíme se přetvařovat, rozumíme si. Ale těch přátel je málo... Všechno říkám tak nějak přímočaře, ale tak to je.
To je dobře. Pokračujte.
Nemůžu všechny brát jako svoje blízké. S některými si třeba nemáme co říct, to prostě vycítíte. Ale nechci nikoho jmenovat.
Necháte si od těch zkušenějších poradit?
Někdy je těžké rozpoznat, kdo to myslí upřímně. Těmi upřímnými jsou třeba Lenka Dusilová nebo Michal Hrůza. Tomu, když zavolám s tím, že mám depku, tak mi řekne: 'Neřeš to. Stůj si za tím, jak to cítíš. Nikdy se neprodej!' To on mě přesvědčil, abych měsíc před vystoupením v Akropoli úplně změnila složení kapely.
Úspěšný písničkář Jarek Nohavica vám dal také skvělou radu: Nenech si radit.
Připadala jsem si vedle něho jako vedle svýho strýčka. Je hrozně roztomilej. Na Andělech jsme se viděli poprvé a vrhnul se mi kolem krku, byla jsem z toho překvapená. Nahlas mi povídal: 'Vykašli se na ty lidi, co ti říkají, že to děláš špatně. Když v to věříš, tak je to pravda.' Byl vstřícnej, podobně jako paní Hegerová, to je pro mě modla. Ona nemusí mít hlavu na každém plakátu, a má přitom plné hlediště.
To máte i vy. Před vítězstvím v Superstar jste si mohla do deníku nadepsat kapitolu: Nudím se. Po soutěži by se mohla jmenovat: Nestíhám. Souhlasíte?
To, že teď nestíhám, moji situaci přesně vystihuje. Tu první kapitolu bych nazvala jinak. Nikdy jsem se nenudila, hodně jsem sportovala, závodně jsem hrála tenis. Spíš jsem tenkrát neměla v hlavě jasno, co jsem, co budu dělat. Tápala jsem v sobě, hledala.
Takže co vám přineslo to vítězství kromě popularity?
Pocit, že jsem schopnější. A dalo mi řád do života.
Máte ho teď nalinkovaný v diáři hodinu po hodině. Není to někdy šílené?
Nalinkované to mám, ale pořád se to mění, jak něco nestíhám. Soutěž mi přinesla i to, že se teď cítím víc platná. Dělám hudbu, a to je něco, v čem se cítím nejjistější. Už vím, co je pro mě nejdůležitější.
A to je?
Mám život rozdělený na dvě části: pracovní a soukromou. Obojí se snažím přísně oddělovat. V pracovní části mám jasně na prvním místě zpívání. K tomu chci dokončit obchodní akademii a přiští rok udělat maturitu. Všichni mi vycházejí vstříc, takže mně může zastavit jen moje lenost. A soukromí? Nechci ošidit rodinu - a to u mě nejsou jen příbuzní.
Kolik je to lidí navíc?
Dva tři kamarádi, tak pět spolužáků, kapela. Dohromady asi patnáct lidí, pes Bad. Moc jich není.
Ztratila jste po soutěži nějaké?
To jo, ale ono se to vyrovná. Zase potkávám nové lidi.
mezitit: Občas jsem ulítlá
Vypadáte unaveně. Kolik hodin denně pracujete?
Pokud do toho počítám i školu, tak pracuju od osmi ráno do osmi večer. Víkendy mám volnější. To se snažím práci i školu odhazovat, chci si čas vyšetřit na rodinu a odpočívat. Dřív jsem to tak neměla, ale pomohla mi jedna knížka.
Jaká?
Četla jsem ji v době bláznění po Superstar, všichni ode mě čekali rychle nějakou pecku, a ta knížka mě uklidnila. Jmenuje se Alchymista a je od brazilského spisovatele Paula Coelha. Určitě se k ní ještě někdy vrátím. Myslím, že příště mi řekne zase něco důležitého.
Co vám řekla teď?
Přesvědčila mě, že se tomu tlaku nemám podřizovat a že si mám počkat a být trpělivá.
A vy jste trpělivá?
Abych se přiznala, tak ani moc ne. Někdy mám pocit, že jsem už dávno měla mít něco hotového, že něco zanedbávám.
Mluvila jste o tom, že se snažíte oddělovat práci a soukromí. Jde to vůbec?
Někdy se to propojí, ale soukromí si chci před showbyznysem chránit.
Přitom je dost pravděpodobné, že si jako zpěvačka najdete za partnera zase někoho ze showbyznysu - stejně tak jako krasobruslařka často žije se svým trenérem. Jsou spolu proto, že nemají příležitost seznámit se s někým jiným.
To je pravda. Uvidíme, jak se to vyvine. (úsmívá se)
Nedávno jste popsala svůj mužský ideál: sportovní postava, černovlasý a ulítlý. Změnilo se na tom něco?
Mám teď úplně jiný názor. Když si dva lidé padnou do oka, tak nejde ustoupit, ani kdyby byl ten kluk malý, tlustý nebo plešatý. Ale víc o tom nechci mluvit.
A ta ulítlost? Vy jste taková?
Ve společnosti lidí, které neznám, jsem největší tichoun. Tam v koutě, Andulko najdou tě. Když jsem s kamarády, tak jsem občas ulítlá.
A co na koncertech? Jste ulítlá nebo se spíš dojímáte?
Občas se dojímám, ale nedám to moc znát. V létě jsme objížděli festivaly a na Malé Skále jsem myslela, že začnu brečet na pódiu.
Opravdu?
Lidi byli skvělí. Cítila jsem, že tam jsou se mnou, že nás to všechny baví. Když jsem zpívala Vodu živou, pět tisíc lidí mělo ruce nad hlavou a zpívalo. Šla od nich síla a já ji vracela zpátky. Když dozněl poslední tón, tak se začalo blýskat a strhla se obrovská bouřka. Měla jsem pocit, že se vesmír spojil s Malou Skálou. První řada brečela, utírala si slzy. Bylo to přehnané, až jako scéna z nějakého filmu, takže jsem tomu skoro nevěřila. Ale bylo to krásný. Tenhle pocit jsem pak ještě zažila v Lucerně na konci turné.
Stane se vám, že při zpívání myslíte i na něco jiného než na písničku?
Na text se snažím nemyslet. To dělám jen tehdy, když si nemůžu vzpomenout. A to je většinou zle. Když zpívám automaticky, mám volnou hlavu, koukám do publika, sleduju kapelu...
Uvědomíte si, že je vám hezky?
Uvědomuju si to, někdy až moc silně. Pak hrozí, že se natolik odvážu a uvolním, že zpívám falešně. (směje se) Kapela si to užívá, všichni jsou nabuzení a na jevišti je najednou taková síla, že to nejde ukočírovat. Je to mazec, děláte chyby, které jsou v té euforii nerozpoznatelné. Ale už si je tolik nevyčítám. Dřív jsem z toho byla vyjukaná. Teď se uklidňuju tím, že lidem dávám, co můžu.
mezitit: Zpěvačky neberu jako sokyně
Připravujete nové cédéčko. Budou tam i nějaké písničky od textaře Michala Horáčka? Nedávno vám některé své písně pouštěl a nabízel.
Ráda nějakou nazpívám na nějaký společný projekt s ostatními zpěváky. Ale teď musím udělat něco svého, na čem můžu stát. Ty jeho písničky se mi líbily, ale je to něco úplně jiného, než chci zpívat, těžko je budu mít na svém cédéčku.
Proč? I na vaší první desce Spousta andělů jsou okamžiky, kdy vám moc nevěřím. Třeba když zpíváte verš: Zkurvenej film nevyšel. Vám to nezaskřípe mezi zubama, když tahle slova zpíváte?
Zkurvenej film nevyšel... (říká to skoro neslyšitelně) Nerada říkám sprostá slova. Nejsou to moje texty, mnou ovlivněné tak, že by šly přímo ze srdce. Na druhém albu už bych chtěla takové skladby mít. Ale s žádnou svou písničkou nemám problém. V každé najdu je můj příběh.
O čem je tedy váš největší hit, Voda živá? Slyšel jsem i takové interpretace, že je to o sexu.
Tahle přímočaré? (směje se) To mě ani nenapadlo.
Co jste si tam našla za příběh?
Myslím u toho... Mně se o tom nemluví moc dobře. Je to vlastně o naší mamce, která umřela. Vybavují se mi vzpomínky na dětství, kdy jsem mohla být s ní. I když se někdy cítím bezmocná, tak mám jednu zbraň. Cítím mámu někde v sobě, bude se mnou navždycky. Každé dítě je součástí svého rodiče.
Komunikujete spolu?
Na hřbitově se vždycky uklidním, strašně se mi tam uleví. Když mám splín nebo depku, nakoupím spoustu kytek, rozložím je do váz a vidím, jak se máma usměje. To strašně pohladí. Když se mi nedaří, je to beznadějný, tak zavolám bráchovi, že všechno ruším, že teď nemůžu, protože jsem schopná se v ten den na rozhovoru třeba rozbrečet. Jdu na hřbitov, tam si chvíli sednu, povídám si a je mi moc dobře, protože jsem u ní blízko.
Zpěvačka Alanis Morissette si texty píše sama, otevřeně vypráví o svých problémech a zmatcích. Je to i vaše cesta?
Texty bych si ráda psala sama, ale asi jsem k tomu ještě nedospěla. Teď to řeším tak, že jsem zkusila nadiktovat jednomu kamarádovi - textaři svoje myšlenky, které mě napadaly, když jsem si brnkala melodii naší nové písničky na kytaru. Text vznikne z mého pocitu. Jinak už to ani nechci.
Jaké budou na vaší příští desce nálady?
Nejsem naštvaná, nemám důvod ke vzteku. Nové cédéčko by mělo vyzařovat pozitivní energii. Chci dávat lidem naději.
Kdy vyjde?
Teď sbíráme nápady, aby bylo z čeho vybírat. Původně jsme desku plánovali na jaro příštího roku, ale kvůli tomu, že jsme připravovali na Vánoce DVD se záznamem živého koncertu, tak jsme termín posunuli až na podzim.
Za měsíc vás čeká podruhé účast v Českém slavíku. Budete naštvaná, když skončíte zase „až“ druhá?
Nebudu naštvaná ani když skončím šestá. Trochu jsem se bála, že když takhle rychle vylítnu, tak že se s případným sestupem budu těžko prát. Ale ono to tak není. Pro mě je rozhodující, že lidi chodí na moje koncerty, že reagují. Určitě na Slavíka půjdu, protože lidi tam posílají hlasy, takže by bylo nespravedlivé tam nebýt. Ale hned po vyhlášení výsledků vezmu nohy na ramena. (směje se)
Pokud vyhrajete, budete se těšit z úspěchu, nebo budete spíš nervózní z toho, že vám přijdou gratulovat poražené sokyně?
Ostatní zpěvačky rozhodně neberu jako sokyně. Pro mě jsou Slavíci hra, bonus. Není to rozhodující okamžik. Až budu cítit, že si ty ceny opravdu zasloužím, tak si to možná vychutnám víc.
Třeba to nepoznáte. Pro skromné lidi, to bývá problém.
Věřím, že to poznám. Já zase nejsem tak skromná, jak možná vypadám.
Budete si letos před Slavíkem připravovat děkovnou řeč?
Většinou nic nedělám podle nějakého scénáře. Když jsem to zkusila, bylo to většinou horší než improvizace. Kdyby náhodou, tak všem poděkuju a budu u toho holt koktat. (smích)
Pondělí 7. 11. 2005
"Nejsem tak skromná, jak se možná zdá,“ říká zpěvačka Aneta Langerová. Ale při setkání s Hanou Hegerovou se jí třásl hlas. „Když zpívá, mám po těle husinu. Asi i proto, že ji milovala i moje máma.“
tit.: Ráda se krčím v koutě
text Milan Eisenhammer
Nenápadně se proplížila do jedné restaurace na pražském Žižkově a tichým hlasem se zeptala: „Můžeme si sednout někam za roh, nebude vám to vadit?
Drobná tmavovláska Aneta Langerová.
Už není jen vítězkou Superstar, na sto tisíc lidí si koupilo její cédéčko, při Koncertu pro Světlušku pomohla vybrat téměř čtyři miliony korun na charitu pro nevidomé, má za sebou úspěšné turné po českých městech, před sebou výpravu na Slovensko, dvakrát vyprodala Lucernu, její písničky se drží na čele hitparád...
Přesto má pořád ráda klid.
Za rohem jsou všechny stoly prázdné, usadí se k tomu na krajnímu. „Takhle zastrčená se cítím líp,“ říká a objednává si zapečené brambory se smetanou. Je půl páté odpoledne, takže zřejmě pozdní oběd. Tlumená světla jí zvýrazňují kruhy pod očima, vypadá pohuble. „Vždycky když se potkáme s paní Hegerovou, tak mi tvrdí, že jsem nemocná. Že jsem nějaká pokroucená. Odpovídám, že se krčím před ní, protože si jí moc vážím, a taky abych byla nenápadná,“ říká s úsměvem.
Jak na vás Hana Hegerová působí?
Je to pozitivní člověk, cítím z ní pochopení, takovou obyčejnost, věřím jí. Když začala na Světlušce zpívat, koukala jsem na ni s otevřenou pusou a měla jsem husinu po celým těle. Bylo to nádherný. S bráchou jsme stáli vzadu za jevištěm a byli jsme oba naměkko, což u něj není časté. Máme ji rádi odmalička, mamka k ní vždycky vzhlížela. Když jsem jí na koncertě blahopřála k narozeninám, tak se mi klepal hlas.
Podobně jako když jste se po Superstar poprvé setkala s vaší oblíbenou zpěvačkou Alanis Morissette?
To jsem nevydala ani hlásku. Asi bychom si nepokecali, ani kdyby uměla česky. Jen jsem na ní koukala, že stojí přede mnou a že se mi splnil sen. Jako s paní Hegerovou. Jsem moc ráda, že se ke mně chová tak hezky.
Dají se vůbec v showbyznysu najít přátelé?
Určitě. Kapela, to jsou spolubojovníci. A dál třeba Michal Hrůza ze skupiny Ready Kirken, nebo Lenka Dusilová. Ty mám moc ráda, normálně si o hudbě popovídáme, nemusíme se přetvařovat, rozumíme si. Ale těch přátel je málo... Všechno říkám tak nějak přímočaře, ale tak to je.
To je dobře. Pokračujte.
Nemůžu všechny brát jako svoje blízké. S některými si třeba nemáme co říct, to prostě vycítíte. Ale nechci nikoho jmenovat.
Necháte si od těch zkušenějších poradit?
Někdy je těžké rozpoznat, kdo to myslí upřímně. Těmi upřímnými jsou třeba Lenka Dusilová nebo Michal Hrůza. Tomu, když zavolám s tím, že mám depku, tak mi řekne: 'Neřeš to. Stůj si za tím, jak to cítíš. Nikdy se neprodej!' To on mě přesvědčil, abych měsíc před vystoupením v Akropoli úplně změnila složení kapely.
Úspěšný písničkář Jarek Nohavica vám dal také skvělou radu: Nenech si radit.
Připadala jsem si vedle něho jako vedle svýho strýčka. Je hrozně roztomilej. Na Andělech jsme se viděli poprvé a vrhnul se mi kolem krku, byla jsem z toho překvapená. Nahlas mi povídal: 'Vykašli se na ty lidi, co ti říkají, že to děláš špatně. Když v to věříš, tak je to pravda.' Byl vstřícnej, podobně jako paní Hegerová, to je pro mě modla. Ona nemusí mít hlavu na každém plakátu, a má přitom plné hlediště.
To máte i vy. Před vítězstvím v Superstar jste si mohla do deníku nadepsat kapitolu: Nudím se. Po soutěži by se mohla jmenovat: Nestíhám. Souhlasíte?
To, že teď nestíhám, moji situaci přesně vystihuje. Tu první kapitolu bych nazvala jinak. Nikdy jsem se nenudila, hodně jsem sportovala, závodně jsem hrála tenis. Spíš jsem tenkrát neměla v hlavě jasno, co jsem, co budu dělat. Tápala jsem v sobě, hledala.
Takže co vám přineslo to vítězství kromě popularity?
Pocit, že jsem schopnější. A dalo mi řád do života.
Máte ho teď nalinkovaný v diáři hodinu po hodině. Není to někdy šílené?
Nalinkované to mám, ale pořád se to mění, jak něco nestíhám. Soutěž mi přinesla i to, že se teď cítím víc platná. Dělám hudbu, a to je něco, v čem se cítím nejjistější. Už vím, co je pro mě nejdůležitější.
A to je?
Mám život rozdělený na dvě části: pracovní a soukromou. Obojí se snažím přísně oddělovat. V pracovní části mám jasně na prvním místě zpívání. K tomu chci dokončit obchodní akademii a přiští rok udělat maturitu. Všichni mi vycházejí vstříc, takže mně může zastavit jen moje lenost. A soukromí? Nechci ošidit rodinu - a to u mě nejsou jen příbuzní.
Kolik je to lidí navíc?
Dva tři kamarádi, tak pět spolužáků, kapela. Dohromady asi patnáct lidí, pes Bad. Moc jich není.
Ztratila jste po soutěži nějaké?
To jo, ale ono se to vyrovná. Zase potkávám nové lidi.
mezitit: Občas jsem ulítlá
Vypadáte unaveně. Kolik hodin denně pracujete?
Pokud do toho počítám i školu, tak pracuju od osmi ráno do osmi večer. Víkendy mám volnější. To se snažím práci i školu odhazovat, chci si čas vyšetřit na rodinu a odpočívat. Dřív jsem to tak neměla, ale pomohla mi jedna knížka.
Jaká?
Četla jsem ji v době bláznění po Superstar, všichni ode mě čekali rychle nějakou pecku, a ta knížka mě uklidnila. Jmenuje se Alchymista a je od brazilského spisovatele Paula Coelha. Určitě se k ní ještě někdy vrátím. Myslím, že příště mi řekne zase něco důležitého.
Co vám řekla teď?
Přesvědčila mě, že se tomu tlaku nemám podřizovat a že si mám počkat a být trpělivá.
A vy jste trpělivá?
Abych se přiznala, tak ani moc ne. Někdy mám pocit, že jsem už dávno měla mít něco hotového, že něco zanedbávám.
Mluvila jste o tom, že se snažíte oddělovat práci a soukromí. Jde to vůbec?
Někdy se to propojí, ale soukromí si chci před showbyznysem chránit.
Přitom je dost pravděpodobné, že si jako zpěvačka najdete za partnera zase někoho ze showbyznysu - stejně tak jako krasobruslařka často žije se svým trenérem. Jsou spolu proto, že nemají příležitost seznámit se s někým jiným.
To je pravda. Uvidíme, jak se to vyvine. (úsmívá se)
Nedávno jste popsala svůj mužský ideál: sportovní postava, černovlasý a ulítlý. Změnilo se na tom něco?
Mám teď úplně jiný názor. Když si dva lidé padnou do oka, tak nejde ustoupit, ani kdyby byl ten kluk malý, tlustý nebo plešatý. Ale víc o tom nechci mluvit.
A ta ulítlost? Vy jste taková?
Ve společnosti lidí, které neznám, jsem největší tichoun. Tam v koutě, Andulko najdou tě. Když jsem s kamarády, tak jsem občas ulítlá.
A co na koncertech? Jste ulítlá nebo se spíš dojímáte?
Občas se dojímám, ale nedám to moc znát. V létě jsme objížděli festivaly a na Malé Skále jsem myslela, že začnu brečet na pódiu.
Opravdu?
Lidi byli skvělí. Cítila jsem, že tam jsou se mnou, že nás to všechny baví. Když jsem zpívala Vodu živou, pět tisíc lidí mělo ruce nad hlavou a zpívalo. Šla od nich síla a já ji vracela zpátky. Když dozněl poslední tón, tak se začalo blýskat a strhla se obrovská bouřka. Měla jsem pocit, že se vesmír spojil s Malou Skálou. První řada brečela, utírala si slzy. Bylo to přehnané, až jako scéna z nějakého filmu, takže jsem tomu skoro nevěřila. Ale bylo to krásný. Tenhle pocit jsem pak ještě zažila v Lucerně na konci turné.
Stane se vám, že při zpívání myslíte i na něco jiného než na písničku?
Na text se snažím nemyslet. To dělám jen tehdy, když si nemůžu vzpomenout. A to je většinou zle. Když zpívám automaticky, mám volnou hlavu, koukám do publika, sleduju kapelu...
Uvědomíte si, že je vám hezky?
Uvědomuju si to, někdy až moc silně. Pak hrozí, že se natolik odvážu a uvolním, že zpívám falešně. (směje se) Kapela si to užívá, všichni jsou nabuzení a na jevišti je najednou taková síla, že to nejde ukočírovat. Je to mazec, děláte chyby, které jsou v té euforii nerozpoznatelné. Ale už si je tolik nevyčítám. Dřív jsem z toho byla vyjukaná. Teď se uklidňuju tím, že lidem dávám, co můžu.
mezitit: Zpěvačky neberu jako sokyně
Připravujete nové cédéčko. Budou tam i nějaké písničky od textaře Michala Horáčka? Nedávno vám některé své písně pouštěl a nabízel.
Ráda nějakou nazpívám na nějaký společný projekt s ostatními zpěváky. Ale teď musím udělat něco svého, na čem můžu stát. Ty jeho písničky se mi líbily, ale je to něco úplně jiného, než chci zpívat, těžko je budu mít na svém cédéčku.
Proč? I na vaší první desce Spousta andělů jsou okamžiky, kdy vám moc nevěřím. Třeba když zpíváte verš: Zkurvenej film nevyšel. Vám to nezaskřípe mezi zubama, když tahle slova zpíváte?
Zkurvenej film nevyšel... (říká to skoro neslyšitelně) Nerada říkám sprostá slova. Nejsou to moje texty, mnou ovlivněné tak, že by šly přímo ze srdce. Na druhém albu už bych chtěla takové skladby mít. Ale s žádnou svou písničkou nemám problém. V každé najdu je můj příběh.
O čem je tedy váš největší hit, Voda živá? Slyšel jsem i takové interpretace, že je to o sexu.
Tahle přímočaré? (směje se) To mě ani nenapadlo.
Co jste si tam našla za příběh?
Myslím u toho... Mně se o tom nemluví moc dobře. Je to vlastně o naší mamce, která umřela. Vybavují se mi vzpomínky na dětství, kdy jsem mohla být s ní. I když se někdy cítím bezmocná, tak mám jednu zbraň. Cítím mámu někde v sobě, bude se mnou navždycky. Každé dítě je součástí svého rodiče.
Komunikujete spolu?
Na hřbitově se vždycky uklidním, strašně se mi tam uleví. Když mám splín nebo depku, nakoupím spoustu kytek, rozložím je do váz a vidím, jak se máma usměje. To strašně pohladí. Když se mi nedaří, je to beznadějný, tak zavolám bráchovi, že všechno ruším, že teď nemůžu, protože jsem schopná se v ten den na rozhovoru třeba rozbrečet. Jdu na hřbitov, tam si chvíli sednu, povídám si a je mi moc dobře, protože jsem u ní blízko.
Zpěvačka Alanis Morissette si texty píše sama, otevřeně vypráví o svých problémech a zmatcích. Je to i vaše cesta?
Texty bych si ráda psala sama, ale asi jsem k tomu ještě nedospěla. Teď to řeším tak, že jsem zkusila nadiktovat jednomu kamarádovi - textaři svoje myšlenky, které mě napadaly, když jsem si brnkala melodii naší nové písničky na kytaru. Text vznikne z mého pocitu. Jinak už to ani nechci.
Jaké budou na vaší příští desce nálady?
Nejsem naštvaná, nemám důvod ke vzteku. Nové cédéčko by mělo vyzařovat pozitivní energii. Chci dávat lidem naději.
Kdy vyjde?
Teď sbíráme nápady, aby bylo z čeho vybírat. Původně jsme desku plánovali na jaro příštího roku, ale kvůli tomu, že jsme připravovali na Vánoce DVD se záznamem živého koncertu, tak jsme termín posunuli až na podzim.
Za měsíc vás čeká podruhé účast v Českém slavíku. Budete naštvaná, když skončíte zase „až“ druhá?
Nebudu naštvaná ani když skončím šestá. Trochu jsem se bála, že když takhle rychle vylítnu, tak že se s případným sestupem budu těžko prát. Ale ono to tak není. Pro mě je rozhodující, že lidi chodí na moje koncerty, že reagují. Určitě na Slavíka půjdu, protože lidi tam posílají hlasy, takže by bylo nespravedlivé tam nebýt. Ale hned po vyhlášení výsledků vezmu nohy na ramena. (směje se)
Pokud vyhrajete, budete se těšit z úspěchu, nebo budete spíš nervózní z toho, že vám přijdou gratulovat poražené sokyně?
Ostatní zpěvačky rozhodně neberu jako sokyně. Pro mě jsou Slavíci hra, bonus. Není to rozhodující okamžik. Až budu cítit, že si ty ceny opravdu zasloužím, tak si to možná vychutnám víc.
Třeba to nepoznáte. Pro skromné lidi, to bývá problém.
Věřím, že to poznám. Já zase nejsem tak skromná, jak možná vypadám.
Budete si letos před Slavíkem připravovat děkovnou řeč?
Většinou nic nedělám podle nějakého scénáře. Když jsem to zkusila, bylo to většinou horší než improvizace. Kdyby náhodou, tak všem poděkuju a budu u toho holt koktat. (smích)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář